Je tomu vpravdě již dlouhý čas, co jsem měl tu čest naposled zavítat do krajiny Moravského krasu. Byla k tomu tehdy velice stylová příležitost, neboť v té době byl Brutal Assault v porovnání se svým dnešním rozsahem a významem stále více méně nadšeneckou akcí pro několik stovek návštěvníků, navíc bez stálého domova. Tehdy, v létě roku 2000 našel své dočasné působiště na zimním stadionu v městečku Blansko, nacházejícím se právě v těsné blízkosti tohoto přírodního úkazu.

Proč to ale zmiňuji? Protože právě po dlouhých 18 letech je mi toto tajemné a nádherné místo opět připomenuto, a to nahrávkou skupiny, od které bych to možná příliš nečekal. Pryč jsou výlety na blízký východ anebo noční tripy po ulicích velkoměst. Sbalte si batohy, baterky a další nezbytné náčiní a hurá poznávat všemožná zákoutí naší největší krasové oblasti! To ovšem nepřikazuji já, nýbrž moravské uskupení FORGOTTEN SILENCE, které se opět po několika letech navrací s další řadovou nahrávkou.

Že kvalita výrazně převyšuje kvantitu, je faktem, na který jsme si už po mnoha letech fungování tohoto pozoruhodného tělesa dávno a rádi zvykli. Šestileté čekání; před třemi lety vydaný živý záznam „Sonique Voyeurisme“ se nepočítá, na další album rozhodně nepatří k nejkratším, ale asi tím předčasně neodhalím žádnou utajenou zápletku, když prozradím, že i letos to stálo za to.

Jak jinak než koncepční album je tedy tentokráte věnováno oslavě naší přírody, resp. jedné její konkrétní oblasti. Jméno a dosavadní historie interpreta jsou pak zárukou, že se tak stane formou vkusnou, prostou patetického juchání a laciného pseudovlastenectví. FORGOTTEN SILENCE, přestože ani tentokráte neservírují provařené menu, jsou totiž od svého odklonu od metalové muziky už poměrně solidně ukotveni někde na pomezí art-rocku a progresivního rocku.

Samozřejmě, muzicírování si užijeme i tentokráte dost. Stejně tak pečlivě budovaných hudebních celků, dost jasně si vyžadujících soustředěnou posluchačovu pozornost. Přesto však skupina nadále dokáže vycítit momenty, kdy už je toho „moc“ a zařadí zpátečku směrem k líbivějším kompozicím. Výrazným tmelem všech těchto často protichůdných ambicí je hlas vokalisty Bigglese, nebo chcete-li Jirky Kučerovského (ANIMÉ, skupina Tomáše Klusa). Právě ten dodává přeci jen místy akademicky znějící hudební mašinerii „lidský“ rozměr a výrazně pomáhá nasměrovat náladu jednotlivých skladeb směrem ke standardním rockovým písním.

V praxi to ovšem zní mnohem méně krkolomně než na „papíře“. Kučerovského podmanivý hlas velmi dobře vystihuje, nebo lépe řečeno dotváří atmosféru jednotlivých kompozic a přirozenost, s jakou se často do té či oné pasáže v každé z nich navrací, je jedním z určujících prvků této nahrávky. Naproti tomu hned úvodní „Výpustek“ je na většině své 7mi minutové plochy v podstatě klasickou rockovou písní, s výraznou ústřední linkou, s neméně výrazným refrénem, navíc příjemně zjemněnou všudypřítomným zvukem akustických kytar.

V ostrém kontrastu s ní je hned následující „Wolfsgrotte 1420“. Nefalšovaná art-rocková jízda plná různých zákoutí a inklinace vyhnout se přímočarým hudebním postupům, i přestože nepostrádá lehce slyšitelný nosný motiv. Koneckonců do žádné z četných jeskyň Moravského krasu taktéž nevede přímá stezka, není-liž pravda? Když po asi 2 minutách postupně šponované napětí povolí a se zvolněním tempa zazní, lehce zpovzdálí, i sametový hlas hostujícího Necrococka, jakoby zároveň uprostřed lesů Moravského krasu zněly i ozvěny jeho „Lesní hudby“. Idylka na posedu to tentokráte však nebude, neboť jakmile dozní zvolňující část zhruba uprostřed této více než 11 minut trvající kompozice, přihlásí se o slovo opět strhující rytmus a neméně sugestivní klávesový motiv. Ambiciózní skladba, kterou dokázali FORGOTTEN SILENCE docela s přehledem udržet pohromadě, i navzdory velmi vysoko položené laťce.

Jednou z prvních otázek, které se derou na mysl ohledem konceptu „Krasu“ je určitě ta týkající se schopností skupiny navodit svojí hudbou patřičnou atmosféru a podpořit posluchačovu obrazotvornost, či, ještě lépe, rovnou ho zlákat k toulkám krajinou Moravského krasu. Zde je potřeba lehce uvolnit mysl zablokovanou v předpokladu, že o „lesích a hvozdech“ dokáží nejlépe skřehotat jen blackoví nájezdníci. Každá ze sedmi skladeb odkazuje k určitému místu, o čemž vypovídá i mapka, jež je k nalezení uprostřed velkorysého bookletu, ale zároveň jedna po druhé dokáží i bez této vizualizace nabídnout silnou atmosféru, což takto pojaté hudbě přidává slušivou přidanou hodnotu. Jinými slovy – FORGOTTEN SILENCE dokázali k tradičně nadstandardnímu muzikantství (opět) přidat i silný nosný prvek v podobě uvěřitelného příběhu.

Přestože moravští ani tentokráte nejsou žádnými věrozvěsty hudební revoluce, způsob, jakým přistupují k prověřeným muzikálním postupům, je opět nadmíru osobitý. Muzikantské schopnosti každého ze zúčastněných jsou nepochybně výborné, což by samo o sobě možná vystačilo na solidní nahrávku plnou žánrových klišé a tomu odpovídajících exhibicí. Naštěstí tady (opět) máme skladby, které se sice za žádnou cenu nehodlají vzdát kompozičního hodokvasu, ale přitom nezapomínají na fakt, že, slovy klasika, je to pořád jen rock’n’roll.

V „I Am A692“ se ke slovu opět dostává klasická rocková stavba a patřičně procítěný Kučerovského vokál, což však nijak nebrání rozjet v prostřední část další jazzem načichlou volnou jízdu. Jak do toho zapadá další Necrocockovo entrée? Inu, více než dobře! „K nejdelšímu systému“ je ve svém rozjezdu (a závěru) asi nejdravěji znějící píseň na albu, ale pochopitelně, že její 9 minut si pouze s natlakovanou slokou dlouho nevystačí. Vzápětí nás odvádí do dalšího „rozvolněného“ hudebního labyrintu, v němž se bez patřičné pozornosti lze ztratít tak lehce jako v nějaké doposud neprozkoumané skalní proláklině.

Nedostatky? No, samozřejmě, že by se jich pár dalo najít. Hudební gurmán vymetající zásadně jen podniky s michelinskou hvězdou by mohl namítnout něco o nepříliš originálním pojetí. Naproti tomu jedinec dávající přednost lidovějším vývařovnám může zase utrousit pár hlášek o bohapusté exhibici, maskující nedostatek hudebních nápadů. To jsou však dva dost absurdní extrémy, byť z jistého (nepříliš férového) úhlu pohledu na nich může něco být. Fakt je ten, že i toto album moravského ansámblu vyžaduje nemalou dávku pozornosti a tradičně inklinuje k náročnějším hudebním formám. Na druhou stranu nemusíte být zrovna muzikanti ani hudební teoretici, abyste v něm museli pracně hledat zalíbení. Jak již bylo uvedeno, FORGOTTEN SILENCE dokázali výborně propojit rockovou přímočarost s komplikovanějšími formami tohoto žánru a to navíc obalit do zajímavého a nepodbízivého konceptu. Za mě opět radost poslouchat!